Nejvhodnějším nástupním bodem na Riegrovu stezku (MAPA) jsou Semily, přesněji řečeno Bítouchov. Úvodní úsek je dnes dokonce bezbariérový, tip na až pětikilometrový výlet pro vozíčkáře naleznete ZDE.
Via ferrata Vodní brána aneb Jak prošvihnout dobré světlo. Když jsme do soutěsky vstupovali, slunce osvětlovalo skálu se cvičnou stěnou přesně v úhlu, ve kterém jistící prvky ferraty zářily jako vypálený cejch. Nějak mi nedošlo, že za okamžik příležitost udělat ilustrační fotku zmizí. Holt, co můžeš udělat hned, neodkládej ani o minutu. Na ferratu se ovšem nastupuje z modré značky, která vás k ní dovede po protějším břehu (MAPA).
Nemůžete najít řetězy? Přikládám malou nápovědu. (Zdroj: www.lezci.com)
My pokračujeme po břehu pravém. Zde je první atrakcí 77 m dlouhá visutá lávka, vedoucí podél skály asi pět metrů nad zamrzlou hladinou Jizery, postavená v letech 1908 až 1909. Možná si řeknete, proč to tehdy tak dlouho trvalo, když za stejnou dobu se stavěly celé domy. Konstrukce je totiž zakotvena do velmi tvrdé albitické žuly. A věřili byste, že do roku 1870 byl tento kaňon široký pouze 1 metr? Dnešní podobu mu dal bítouchovský továrník Schmitt, který podstatným rozšířením toku udělal přítrž záplavám, ohrožujícím pravidelně jeho přádelnu.
Podél visuté lávky tečou krásné ledopády plné zajímavých detailů, ale oproti gigantovi, který nás čeká dále, to je jen předkrm.
Za rohem čeká další zajímavost, jímací jez MVE Podspálov s domkem hrázného.
Vodu Jizery zadržuje pět metrů vysoký jez.
Odsud je spoutaná voda Jizery vedena raženou štolou dlouhou 1323 metrů a dále zděným kanálem dlouhým 437 metrů až do vodního zámku nad podspálovskou hydroelektrárnou.
Böhmova vyhlídka (MAPA) pojmenovaná po zakladateli Klubu českých turistů v Semilech. Antonínu Böhmovi je společně s Josefem Středou ze Železného Brodu připisována hlavní zásluha na prosazení realizace stezky. V létě je výhled do značné míry zakryt listím stromů. Další důvod, proč se na stezku vypravit v zimě.
Pohled z vyhlídky po proudu Jizery. Nad levým břehem vede do skály vyražená železniční trať Liberec - Pardubice. Tříkilometrový úsek se chlubí čtyřmi tunely a byl položen již půl století před stezkou (roku 1857)!
Největší atrakce zimní Riegrovy stezky se nalézá zhruba v jejím středu (MAPA). Podle infotabule je ledopád asi deset metrů vysoký a dvacet metrů široký.
Neměřili jsme to, ale letos se každopádně vytvořily ledopády dva. Tento...
...a druhý hned za rohem. Údolí Jizery je poměrně chladné, takže je šance, že zde impozantní výtvarné dílo přírody vydrží poměrně dlouho, tedy nezničí-li ho dříve malí vandalové, které během naší návštěvy jejich rodiče nijak neomezovali v lámání výzdoby. Byli jsme svědkem řádění malého chuligána, jehož doprovod zasáhl teprve po intervenci dalších turistů. Věděl proč, raubíř na napomenutí reagoval hysterickým záchvatem vzteku...
Fascinující jsou zejména detaily. Voda jako by ztuhla během svého pádu.
A ještě 360o foto zevnitř. (Nezobrazuje-li se vám, použijte jiný prohlížeč než Firefox!)
Riegrova stezka - Spherical Image - RICOH THETA
Co se množství tunelů týče, pravý břeh má turistický tunel jen jeden, ale ač je jen dvanáct metrů dlouhý, na jeho proražení bylo údajně spotřebováno 1086 dynamitových patron.
S ledem nekouzlí jen vodopád, ale i Jizera.
Přiznávám, že jsme stezku z časových důvodů neprošli až do Spálova. Celou trasu jsme absolvovali v létě před několika lety a pak, nebyli jsme zde na výletě, ale pracovně (viz. naše reportáž). Zbývající úsek nabízí řadu zajímavých pohledů, ale není již tak bohatý na atrakce. Asi nejzajímavější je mírně mineralizovaný pramen Antala Staška z roku 1925 a malá vodní elektrárna v Podspálově postavená v letech 1921 - 1926. Na dobové fotografii vpravo je krásně vidět vodní zámek nad elektrárnou, ze kterého voda tryskala s energií danou rozdílem výšky 24 m na lopatky dvou Francisových turbín. Elektrárna funguje dodnes. Roku 1998 prošla rekonstrukcí, během které byly Francisovy turbíny vyměněny za turbíny Kaplanovy. Původní turbíny jsou vystavené před elektrárnou. (Zdrojem obou fotografií je www.kct.semily.cz).
Nyní v předjaří se zpět do Semil asi dopravíte vlakem, ale v létě stojí za pozornost i pěší verze návratu, měřící necelých pět kilometrů a vedoucí od spálovského mostu nejprve po modré Kamenického stezce na žlutou a dále až do Bítouchova u Semil (MAPA). Tato varianta vám sice do cesty postaví výzvu v podobě 220 m převýšení, ale obsahuje hned několik velmi interesantních vyhlídek, z nichž asi nejhezčí je pohled z ptačí perspektivy na jímací jez spálovské elektrárny.
